Obecná koncepce
Kořeny narativní psychoterapie
Za zakladatele narativního přístupu v psychoterapii jsou považováni australští terapeuté Michael White a David Epston. Koncepce narativní psychoterapie však samozřejmě vychází z práce mnoha dalších lidí. Podstatnou inspirací byl například americký psychiatr Milton H. Ericson, který v roce 1965 napsal:
"Úkolem terapeuta by nemělo být obracet pacienta na svou víru, prostřednictvím vlastních názorů a vědomostí. (...) To, čeho je zde zapotřebí je nastolení terapeutické situace, která pacientovi umožní používat jeho vlastní myšlení, jeho vlastní porozumění, jeho vlastní emoce takovým způsobem, který nejlépe zapadne do jeho životního schématu."
Sociální konstrukcionismus
Ve své práci vycházíme z poznání, že každý člověk prožívá svět subjektivně. Způsob, kterým rozumíme světu a svým životům, je odlišný nejen mezi jednotlivými národy, ale proměňuje se také v průběhu generací a liší se z člověka na člověka. Lidé si vytvářejí svoji realitu průběžně s tím, jak ji prožívají a vzájemně sdílejí v sociálních interakcích. V odlišných kulturách mají lidé odlišné názory, postoje, společenské normy a zvyklosti. Realita, respektive naše představa o tom, co je skutečné a pravdivé, tedy nemusí být všeobecně platnou normou, ale je spíše sociálním konstruktem. Je určitým konsenzem, který je strukturován prostřednictvím jazyka a který je udržován a sdílen prostřednictvím vyprávění.
Externalizace problémů/potíží
Klient (či pacient) není nikdy vnímán jako nositel problému. Problém a člověk jsou dvě rozdílné věci. Klient je jednoduše člověkem, který se ve svém životě potýká s určitými potížemi. Terapeut v žádném případě není v nadřazené pozici, neurčuje diagnózy a nestanovuje "léčebný postup". Jeho úkolem je vytvářet prostor, ve kterém klient sám zůstává plně kompetentním k řešení situací, se kterými je ve svém životě konfrontován.
Osvobození se od normativních standardů
Narativní psychoterapie nepracuje s psychiatrickými diagnózami a nepřikládá jim žádný význam. Pro terapii a léčení není důležité, zda klientův život odpovídá nějakým obecným normám. Za tím, čemu někteří lidé říkají duševní nemoc, vždy stojí individuální osobní zranění a traumatické zkušenosti. Nikdo není blázen, všichni jsme jen více nebo méně zranění a křehcí.